Tereza K. (34 let)

Czech Republic, -

Že vypadám jako kyborg? No a, mi to lichotí. Díky bohu za KI, bez něj bychom byli někde jinde.

Údaje o Kochleárním implantátu

Pravá strana: Advanced Bionics | Naida Q70 | 4 roků a 2 měsíce

Osobní představení

Narodila jsem se jako neslyšící, v prvním roce života mi byla diagnostikována praktická hluchota. Rodiče si už dříve všimli, že nereaguji na zavolání, ale zprvu si nechtěli přiznat, že bych mohla mít problém se sluchem. Občas mohli získat mylný dojem, že reaguji na některé zvuky. Když někdo vstoupil do místnosti, zvedl se průvan nebo jsem cítila vibrace při třísknutí dveřmi, proto jsem se za zvukem otočila, i když jsem jej neslyšela.

V prvním roce života jsem dostala sluchadla na obě uši a na krku jsem nosila krabičku. Doktor mé mamce řekl, že se nikdy s tak těžkou vadou sluchu nenaučím mluvit, ať mě raději dá do ústavu. Mamka měla naštěstí svou hlavu a na mínění doktora se díky bohu zvysoka vyprdla. Taťka pracoval, aby finančně zajistil celou rodinu, mamka se mi tak mohla stále věnovat. Každý den jsme procvičovaly výslovnost, u logopedky jsem byla pečená vařená. Rodiče znakový jazyk odmítali, co kdybych jej začala preferovat před mluvením a tomu se právě chtěli vyhnout. Jako malá jsem ráda a hodně četla, proto mám dobrou slovní zásobu. Mamka mě tak do ničeho nemusela nutit, o to to měla jednodušší. Popisovala mi, co bylo vyobrazeno v ilustracích časopisů a knížek, takže tu spoustu věcí, co jsem nepochytila ušima, jsem se naučila očima.

Odezírám ze rtů, tedy poslouchám očima. Oči pro nás neslyšící zajišťuji funkci zraku i sluchu, nahlížíme jimi na svět a zároveň jimi i nasloucháme světu. Nějaké zvuky jsem se sluchadly vnímala, ale nedokázala jsem s nimi rozumět bez odezírání ze rtů. Byla jsem schopná rozlišit třeba zvonek, projíždějící auto, houkající sanitku, klapání podpatků, melodii nebo řeč. Jestli mluví muž nebo žena jsem ale nedokázala s určitostí říci, zda v rádiu hraje písnička česká či anglická nebo o čem se tam mluví, to už vůbec ne. A s takovou téměř nulovou schopností porozumět řeči jsem zvládla běžnou základní školu, gymnázium a vysokou školu.

Rodiče se rozhodli, že pro mě bude nejvhodnější základní škola pro sluchově postižené v Ostravě. Pocházím z města vzdáleného asi 50 km od Ostravy, proto jsem musela být na internátu. Já ale chtěla být doma s rodinou, rodiče se tedy rozhodli pro vesnickou školu poblíž, kde bylo méně dětí a učitelky tak nebyly na roztrhání a měly o trochu více času na mě. Zjistilo se, že učení mi jde, netrápím se ani já, ani učitelky. Po úspěchu „beta testování“ jsem přešla do městské školy. Přijali mě mezi sebe, i když vím, že si někteří říkali, co tam dělá ta hluchá holka. Ale přišli na to, že to není tak hrozné a dá se se mnou domluvit, když se dívají přímo na mě a mluví zřetelně a pomalu. Některým spolužákům jsem rozuměla bez problémů, u jiných to bylo horší, ostatním jsem nerozuměla vůbec. V takových případech mi dělali tlumočníka ti, se kterými jsem komunikovala bez problémů. Po základce jsem šla na gymnázium. Čtyři roky jsem seděla v lavici se spolužákem, který byl tak hodný a nechal mě nahlížet do jeho sešitů, abych mohla opisovat látku. Tam už bylo učení trochu náročnější, ale zvládala jsem to bez pomoci.

Pak jsem byla přijata na ekonomickou fakultu v Ostravě. Výška byla náročná, protože přednášky probíhaly ve velkých sálech, kde pedagogové stáli za řečnickým pultem na pódiu. Seděla jsem většinou vepředu, abych něco pochytila. Ale představte si sedět několik hodin se zvednutou hlavou a upřeným zrakem na rty přednášejícího. Často jsem toho mívala tak akorát po krk, měla jsem kolikrát sto chutí se zvednout a odejít. Přednášky pro mě nebývaly přínosné, naopak je zpětně považuji za ztrátu času. Málokdy se mi poštěstilo, že pedagog hezky artikuloval a já tak odezíráním většinu látky pochytila. Naštěstí mi zde pomáhala organizace Slunečnice, která se zaměřuje právě na handicapované studenty. Obstarávali mi materiály v písemné podobě nebo doučování angličtiny či španělštiny, kde jsem to prostě s odezíráním nedávala. Paradoxně pro mě bylo bakalářské studium v prezenční formě náročnější, protože jsem musela každý den docházet na přednášky. Proto jsem se na magisterském stupni rozhodla pro dálkové studium, do školy jsem dojížděla v pátky a soboty, zbytek týdne jsem se v klidu věnovala samostudiu. Po vysoké jsem si naordinovala veget a zároveň jsem rozesílala životopisy do různých firem, kde si mě zařadili do seznamu uchazečů a pak už se mi neozvali. Zjistila jsem však, že ve vedlejším městě už nějakou dobu zaměstnává handicapované osoby jedna neziskovka. Poslala jsem jim životopis a okamžitě mě pozvali na pohovor. Měla jsem zde pestřejší administrativní práci, od dotací, přes skladovou evidenci, grafické návrhy tiskovin, až po personalistiku a organizaci prospěšných akcí.

Pak se stalo něco, co můj život navždy změnilo. Z práce mě poslali do Prahy na konferenci Národní rady osob se zdravotním postižením. Přijela jsem poměrně brzy, sedla jsem si v sále a nedlouho poté si ke mě přisedla tehdejší předsedkyně SUKI (Spolek uživatelů kochleárního implantátu). Ptala se mě, zda je vedle mě volné místo a tak jsem se začaly bavit. Řekla mi, že její syn má kochleární implantát (KI) a proč ho také nemám i já. Na to jsem jí odpověděla, že podle doktorky mám poškozený sluchový nerv a tudíž pro mě KI není vhodný. Přemluvila mě, ať si zajdu ještě k jinému doktorovi a dala mi kontakt na ředitelku Nadačního fondu Dar sluchu, která také pochází ze stejného města jako já! Ihned jsem ji kontaktovala, sešly jsme se, ukázala mi KI a ochotně zodpověděla vše kolem KI, co mě zajímalo. Nechala jsem si ještě nějaký čas na rozmyšlenou a když jsem se rozhodla, že chci kochleární implantaci podstoupit, zjistilo se, že jsem vhodný kandidát! Nemohla jsem tomu uvěřit, vždyť mí rodiče se několikrát ptali doktorky, jestli je na trhu něco nového, co by mi mohlo pomoci více než sluchadla a vždy se dočkali zamítavé odpovědi. I doktoři jsou jenom lidé a mohou se mýlit. Proto se nikdy nespoléhejte pouze na jednoho doktora, ale ověřte si jeho diagnózu raději ještě u jiného lékaře.

Před implantací jsem absolvovala kolečko vyšetření, které zahrnuje prohlídku na ušním, očním, u psychologa, logopeda, neurologa a sociální pracovnice. Operace proběhla v pohodě, pooperační stav jsem dobře snášela. Měla jsem obvázanou hlavu, operované ucho muselo být měsíc v naprostém klidu. Každý má však pooperační průběh jiný. Já třeba měla ztrátu chuti na operované straně, chuť se mi však asi za měsíc vrátila. Jiné příznaky jsem nepociťovala. Když mi KI po asi měsíci aktivovali, bylo to pro mě trochu zklamání, i když jsem byla dopředu upozorněna, že nebudu rozumět a zvuky budou nepříjemné. Zároveň jsem se ale těšila, jak se bude porozumění časem zlepšovat. Ze začátku jsem častěji chodila na nastavování zvukového procesoru za klinickým inženýrem a za logopedkou na trénování poslechu, postupem času se četnost návštěv snižovala. Nyní chodím, jen když potřebuji něco doladit nebo upravit. Je však třeba trénovat poslech, snažit se poslouchat ušima a ne očima, mluvit, mluvit a mluvit. KI mi pomohl a pomáhá. Díky němu slyším i tikání hodin, hučení počítače a tiché zvuky, které jsem předtím nedokázala vnímat se sluchadly. Ale světe div se, pořád jsem neslyšící! Když se mi KI vybije a já zapomenu s sebou vzít náhradní baterku, jsem v háji. KI kompenzuje sluch, nedokáže jej však zcela plnohodnotně nahradit. Avšak díky KI moje uši pomalu přebírají funkci sluchu od očí, už nebývám tak unavená a tolik se nestresuji tím, jestli budu lidem rozumět. Pořád se sice spoléhám na odezírání, ale už ne 100%. Jsem prostě více v pohodě a za to vděčím KI. Používám jej aktivně přes rok a rozhodně tohoto kroku nelituji!